Co by se stalo se světem, kdyby naše práce neexistovala nebo kdybychom ji na pár měsíců přestali dělat?
Obávám se, že v mnoha případech by se úplně v klidu točil dál. Pokud tedy nejsme zrovna zdravotní sestry, popeláři, učitelé, řidiči hromadné dopravy, umělci, farmáři, apod. Ty bychom postrádali prakticky okamžitě a citelně (covid nám to dost jasně ukázal).
Většina mojí profesní komunity (mě nevyjímaje) se s velkým nasazením a upřímnou snahou “dělat svět lepší” věnuje tomu, jak rozvíjet ve firmách zdravou kulturu nebo spokojenost a motivaci lidí, kteří pak podávají špičkové výkony. Štěstí v práci. Sebeřízené týmy. Servant leadership. Agilita. Community management. Hodnoty a poslání. Dosaďte si sami… Když jsem před časem narazila na knihu Bullsh*t Jobs (David Graeber), byl to pro mě takový ten moment, kdy si řeknete: A není to vlastně všechno jinak? Když se totiž o pár kroků odstoupí z našeho zaujetí pro věc, možná uvidíme úplně jiný obrázek. Nesnažíme my se jen často dát smysl něčemu, co ani smysl mít nemůže?
Nejdřív ale k tomu, co ten “bullsh*t job” vlastně je.
Asi nejlepším rozlišovacím znakem je odpověď na otázku položenou hned v úvodu článku. Co by se stalo, kdyby daná práce neexistovala? Byl by svět horším místem?
Typické taky je, že taková “blbá práce” je natolik nesmyslná, že člověk, který ji dělá, to vlastně sám ví, ale předstírá, že si toho nevšímá (někdy i sám před sebou). A když se nad tím skutečně zamyslíte, svět je takové práce bohužel plný. Nejvíc rizikové jsou všechny možné práce v administrativě, úřednické a manažerské role.
V knize se pak rozvíjí celá typologie takových prací:
“flunkies” - džoby, které existují proto, aby se někdo jiný cítil důležitě (př. recepční ve firmě, kam skoro nikdo nevolá a návštěv moc nechodí);
“goons” - jejich úkolem je prodávat zboží nebo služby, které nikdo nechce a nepotřebuje, nebo jsou ve firmách jen proto, že je mají i všichni ostatní (př. PR, telemarketing, firemní právníci, lobbisti…);
“duct tapers” - zabývají se řešením problémů, které by nemusely vůbec existovat (ruční kontrola dat tam, kde už je možná automatizace);
“box tickers” - máme je proto, abychom aspoň naoko dělali činnosti, které vlastně neděláme (corporate social responsibility - dneska už spíš ESG - týmy ve firmách, které už se své podstaty nejsou odpovědné nebo udržitelné);
“task masters” - dohlížejí na lidi, kteří nepotřebují, aby je někdo kontroloval nebo řídil, případně vymýšlejí další bullsh*t jobs (middle management, leadership).
Když je na světě tolik zbytečné práce, nabízelo by se možná pracovat celkově míň. Už v roce 1930 ekonom John Maynard Keynes tvrdil, že technologický pokrok povede v 21. století k zavedení 15-hodinového pracovního týdne ve vyspělých zemích. Technologický pokrok rozhodně nastal, ale pracujeme pořád zhruba stejně (jen se výrazně proměnil podíl manuálních vs. odborných, manažerských, prodejních a servisních pozic - v mnoha případech se ale ze “sh*t jobs” jen staly “bullsh*t jobs”).
Proč vlastně pořád lpíme na práci od 9 do 5, 40 hodin týdnu?
Jestli chceme dosáhnout reálné změny, musíme projít výrazným posunem v mindsetu. Hodně hluboko v nás jsou pořád uložená přesvědčení jako: “jen tvrdá práce vede ke společenskému uznání”, “kdo tvrdě pracuje, je dobrý člověk a má hodnotu”, “bez práce nejsou koláče”…
Různé experimenty se 4-denním pracovním týdnem podle všeho potvrzují nejen organizační proveditelnost, ale hlavně spoustu pozitivních dopadů. Jen často skončí právě u experimentu a ve větším měřítku se zatím nikde neuplatňují (nebo o tom nevím).
Autor knihy v téhle souvislosti zmiňuje také následující:
Staletí náboženského a mravního myšlení vedla k tomu, že spojujeme práci s ctností, má hodnotu sama o sobě. Dřina a utrpení byly přijímané jako ušlechtilé. V dnešní konzumní době se to pak promítá do vzorců “i otravná práce je dobrý způsob jak si naplnit svoje spotřebitelské touhy” a naopak “naplnění takové touhy je odměnou za utrpení v nudné práci”.
Máme taky silný kulturní a politický tlak směrem vytváření pracovních míst, ideálem je plná zaměstnanost. Jsme přesvědčení, že bohatí lidé mají vytvářet pracovní místa, a čím víc pracovních míst máme, tím líp. A už není tak podstatné, jestli dělají něco užitečného. Prostě víc pracovních míst je lepších, ať se děje cokoli.
Jen k tomu ještě doplním, že 8-hodinový pracovní den je produkt průmyslové revoluce. Tehdy továrny začínaly fungovat v režimu 24/7 a třísměnný provoz znamenal na konci 19. století pro dělníky výrazné zlepšení podmínek (známé “8 hodin práce, 8 hodin odpočinek, 8 hodin spánek”). Obávám se ale, že o skoro 150 let dál, v době “knowledge economy” a s poznatky, které máme o soustředění, energy managementu, atd. tenhle model často nedává smysl.
Sice slýcháme “work smart, not hard” (v poslední době navíc na steroidech umělé inteligence), ale ve skutečnosti to znamená: “pracuj chytře, abys toho za těch 8 hodin stihl/a víc”.
Psychologický účinek zbytečné práce je hluboce škodlivý.
V knize citovaný průzkum YouGov z roku 2013 ve Velké Británii ukázal, že celých 37 % lidí se domnívá, že jejich práce nemá "smysluplný přínos pro svět". V podobném průzkumu v Dánsku to bylo 40 procent. No a když si vybavíte pravidelné průzkumy Gartner o (dis)engagementu, čísla budou zhruba korelovat.
Lidé mají přirozenou touhu po smysluplném přínosu pro ostatní. Těžko se dá mluvit o důstojné práci, když víme, že by taková práce vlastně vůbec neměla existovat. Jakýkoli typ bullsh*t job jednoduše ničí naši duši, způsobuje pocity beznaděje a depresi. Autor k tomu doslova uvádí: “Integrita lidské psychiky je propojená se vztahy s druhými a s pocitem vlastní schopnosti ovlivňovat svět - pak by taková zaměstnání stěží mohla být něčím jiným než duchovním násilím.”
Kudy z toho ven?
David Graeber jako možnou cestu vidí koncept základního zaručeného příjmu (Universal Basic Income), se třemi efekty:
Lidé, kteří dělají zbytečnou práci jen proto, aby se uživili, by s tím mohli přestat. Což by mohlo v konečném důsledku vést k tomu, že by i takové pozice mizely, protože by je neměl kdo dělat.
Vyrovnával by se rozdíl mezi dobře placenou (a často zbytečnou) prací a tou, která je dlouhodobě nedoceněná - zejména péče o druhé (ať už v rodině nebo ve službách). Pokud by se lidé dokázali uživit při vykonávání smysluplných forem péče, získali bychom větší přidanou hodnotu než z kancelářské práce, kde člověk tráví polovinu času na sociálních sítích.
Snížila by se motivace politiků vytvářet práci pro práci, jen aby si lidé mohli vydělat na živobytí. Pokud by všichni dokázali přežít i bez práce, mělo by to vést i k vytváření méně zbytečných pracovních míst.
Základní zaručený příjem je celkem kontroverzní téma, sama na něj nemám nijak vyhraněný názor (snad jen, že prostě jako možnost stojí za hlubší zkoumání). Určitě si ale můžeme položit otázku:
Jakou práci bych dělal/a, kdybych měl/a pokryté nutné výdaje? Byla by to ta současná?
Když vezmeme do úvahy všechny zmíněné kulturní a politické souvislosti, je poměrně zřejmé, že jednoduchá řešení nejsou a změna se rozhodně nestane přes noc. Na druhou stranu, jestli můžeme jako komunita spojená s lidmi a kulturou ve firmách jakkoli přispět k tomu, že bude zbytečné práce míň, pojďme to udělat.
p.s. Jestli se právě teď cítíte rozhořčeně, že přece vaše práce není žádný bullsh*t (!), chápu to. Zkuste to znovu promyslet, změnit perspektivu, zvýšit nadhled. A když i potom budete hluboce přesvědčení, že díky tomu, co děláte, je svět lepší místo, jedině dobře. A kdyby náhodou ne, možná je čas uvažovat o změně…
Kdo by si chtěl přečíst víc, ale ne zas až tak moc, doporučuju původní esej Davida Graebera “On the Phenomenon of Bullshit Jobs”, na jejímž základě později napsal i celou knihu.
Comments